To nejnovější

[3]

Když ve Vás někdo věří, dokážete víc...


Je mi smutno, když za mnou přijde kolegyně s tím, že přišla paní ročník 1929 vybrat si peníze ze svého osobního účtu, protože nemá na chleba, i když kartu používá, jenomže na účtu měla asi 52 Kč, které ani pokladna nevyplatí. Na pokladně je minimum 100 Kč + poplatek za výběr 80 Kč, a i když na pokladně byl zařízen výběr zdarma, prostě to nešlo. Vážně mi bylo smutno, že někteří na tom tak jsou. A ještě víc mi bylo smutno za tu paní, o kterou očividně rodina zájem nejeví. Nebo žádnou  nemá? to už nezjistím. Jen bych tohle nikomu nepřála. Občas musíme být ti, kteří rozdávají špatné a občas bolestivé zprávy, však můžeme s tím něco udělat? Asi bych v tu chvíli byla schopná vytáhnout peněženku a něco jí věnovat. Udělal by to každý? Vždyť ta paní nebyla žádný bezdomovec, který by páchl alkoholem a nic jiného by ho nezajímalo. Šiřme dobro. Vždy tu bude něco, co nám bude házet klacky pod nohy, ale proto máme v životě alespoň jedinou osobu, které můžeme věřit, kdykoliv se svěřit. Osobu, která by nás nenechala v tíži. Tu osobu pro níž budete schopni dát ruku do ohně. Těchto lidí nemusí být desítky, stačí jeden. Jeden jediný, protože díky tomu si toho člověka vážně budeme vážit mnohem víc. Zamysleme se nad tím, co bychom dělali ve stejné situaci? Zamysleme se nad tím, jaké by to bylo nemít vůbec nikoho jiného. A jaké to je, pokud takovou osobu ve svém životě máme?
,,Když ve Vás někdo věří, dokážete víc"
 Ono na téhle větě vážně něco je, není to jen pouhá reklama České spořitelny. Vzpomínám si, jak jsem si nevěřila při maturitě, při různých testech a dalších životních zkouškách a přišel táta a řekl ,,já ti věřím, ty to zvládneš" nebo nadřízení, když poví ,,já věřím, že zvládneš ještě mnohem víc" a mohla bych psát dál a dál. Ono to v hlavě nějakým způsobem utkví a zahřeje. A vážně to pak zvládneme!

Když ve Vás někdo věří, dokážete víc... Když ve Vás někdo věří, dokážete víc... Reviewed by Petra Konopíková on pátek, listopadu 03, 2017 Rating: 5

3 komentáře:

  1. Před pár měsíci jsem potkala v bufetu na Budějovické starého pána se zlomenou rukou. Už ani nevím jak, ale dali jsme se do řeči. Nejspíš jak to tak bývá, že starší lidé si občas chtějí prostě popovídat, zvlášť když bydlí sami. A tak jsme si povídali, on mi vyprávěl o tom, co v životě dělal a zjistila jsem, že jsem chodila do hudebky, kde on dřív učil... bufet už zavíral a my jsme museli jít a já jsem mu pomáhala obléknout si bundu, protože mu to s tou zlomenou rukou nešlo, když se mě najednou ptá, jestli chci mít děti. Pokrčila jsem rameny, že nad tím ještě neuvažuju, a on mi říká, ať mám děti. Že děti jsou to nejlepší, co člověka může v životě potkat. A ať mám víc dětí, než jedno. Že on měl jen jednu dceru, kterou srazilo auto a on zůstal sám. Děkoval mi, že jsem mu pomohla, ale smutně si povzdechl, že neví, jak to všechno zvládne s tou rukou doma. Měla jsem sto chutí se k němu jít nastěhovat, než mu sundají sádru, když mi na cestě ven z nákupáku dál vyprávěl svůj životní příběh....

    Občas se člověk dostane do situace, kdy by hrozně moc chtěl někomu pomohl, ale neví, jak... anebo nemá jak. A takové situace hrozně nemám ráda, protože si připadám hrozně bezmocná a je mi smutno. Doteď si na toho pána občas vzpomenu, vlastně už moc ani nevím, jak vypadal, ale příběh jeho života ve mně nejspíš zůstane a ten smutek z toho, jak hrozné musí být, když člověku na světě už nikdo nezůstane nebo se o něj nestará, jako o tu paní, která k tobě přišla, protože neměla na chleba. Je těžké něco takového jen tak přejít a je dobře, když to v člověku něco zanechá, protože je to důkaz toho, že je pořád člověk a neztratil soucit s ostatními lidmi.

    OdpovědětVymazat
  2. Normálně mi ukápla slzička, když jsem četla tvůj komentář. Teď je mi toho pána taky tak líto a cítila bych se nejspíš úplně stejně. Já tyhle situace přímo nesnáším, protože člověk zjistí, jak je bezmocný. Ale zas jak píšeš, když se někdo takový najde, je to ještě člověk s city a ne robot naučený být zlý.

    OdpovědětVymazat
  3. Co si budeme povídat, psychika je mocná čarodějka a přestože všechno se nedá zvládnout pouhou silou víry a podpory, tak jakmile se člověk dokáže uklidnit, povzbudit a přijmout povzbuzení od ostatních, tak to jde lépe.
    Zrovna nedávno jsem si říkala, jaká je škoda, že se k sobě lidé nechovají po celý rok jako v předváčnoním čase - to jsou všichni naměkko, plní štědrosti, radosti a úsměvů z nadcházejících svátků a konají "jeden dobrý skutek za druhým". Kéž by takový byl každý den a nejen sklonek roku, kdy na nás okolí "tlačí", že máme být přívětiví, jelikož se blíží nejkrásnější svátky roku.

    OdpovědětVymazat

Be-Hope-Ful

Image Link [https://s18.postimg.org/h8cecz615/22414728_1487940074623016_1881661382_n.jpg] Author Name [Peťula | Be-Hope-Ful] Author Description [Všem čtenářům, kteří došli až sem, chci poděkovat a budu šťastná, když mi zanecháte komentář, abych se mohla podívat i na Vaši tvorbu.] Twitter Username [petula_20] Facebook Username [behopefulblogspot.cz] GPlus Username [+PeťuŁAKonopíková] Pinterest Username [Sora Templates] Instagram Username [the_petula]